NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jestli mezi německými kapelami, které vyznávají melodické pojetí rockové hudby, existuje jediná, jež mne svou produkcí dokázala vždy zaujmout, pak jsou to jednoznačně PINK CREAM 69. Tato hardrocková formace, ze které před třinácti lety přešel její původní frontman Andi Deris do řad slavnějších HELLOWEEN, vždy stála tak trochu jinde než valná většina jejich krajanů. Jasně i PINK CREAM 69 kdysi prožívali krizovější období (zejména po odchodu Andiho), kdy se zcela zbytečně snažili přátelit (a ne zcela zdárně) se vše pohlcujícím trendem grunge, který v polovině devadesátých let ovlivňoval i kapely, které by s tímto fenoménem neměly za určitých podmínek vůbec nic společného. Nejpozději od vynikajícího alba „Electrified“ (1998) nám však PINK CREAM 69 znovu začali dokazovat, že jim pozice evropské hardrockové extratřídy právem náleží. I bez dříve převážně skládajícího Derise se totiž v průběhu let zmátořili a postupně ustálili na svém typickém power rocku plném atraktivních melodií a výborných instrumentálních parádiček. Dnes v čele s jistým Davidem Readmanem působí jakoby u nich ke změně zpěváka nikdy nedošlo a tak nám každé tři roky servírují kvalitní porci nových melodických písní. Dalším důkazem je povedená novinka „In10sity“ (2007), která je již desátým albem kapely, slavící právě letos své dvacáté narozeniny.
Myslím, že je zcela zbytečné rozpitvávat jednotlivé písně jednu po druhé, protože těch povedených album nabízí nepřeberné množství. Prakticky jde znovu o léty ověřený hudební jazyk formace, která vždy patřila mezi miláčky království vycházejícího slunce. Právě v Japonsku se totiž nalézá největší odbytiště produktů PINK CREAM 69, samozřejmě spolu s domovským německým trhem. Intenzivní novinka je opět napěchovaná výbornými hardrockovými songy a ty jsou plné typických melodií, vygradovaných refrénů i kytarových kudrlinek, což dokazují zejména písně v její první polovině. Ať už jde o úvodní „Children Of The Dawn“ nebo zemitější „No Way Out“, vždy se nad nahrávkou vznáší stíny nejlepšího a dosud nepřekonatelného alba PINK CREAM 69 – „One Size Fits All“ (1991), které na počátku devadesátých let napomáhalo mnoha jiným melodickým metalovým kapelám přecházet ze speedmetalové ulity ke kompaktnější a pestřejší hardrockové formě. Na Ameriku orientovaný monument „Crossfire“ si nezadá s ranými nahrávkami takových KINGDOM COME a songy jako „I´m Not Afraid“ a „The Hour Of Freedom“ jsou výtečným power metalem se všemi potřebnými žánrovými atributy. Ve druhé jmenované zní dokonce David Readman téměř jako všeobecně uznávaný hlasový čaroděj Ronnie James Dio. Hlavní skladatelé Alfred Koffler, Denis Ward i David Readman se pro tentokrát při vzniku nových písní pochlapili a tak je album „In10sity“ (2007) tím nejdodělanějším od časů „Sonic Dynamite“ (2000), možná i „Electrified“ (1999). Jeho absolutním vrcholem je však rozmáchlá skladba „Out Of This World“, která v sobě pojímá všechny kontrasty hudby PINK CREAM 69, od úvodního powermetalového hřmění, přes vyklidněné sloky, fantastický refrén až po uvolněné intermezzo, které v její půli rozprostře blankytnou hladinu strunných tónů, aby posléze song znovu gradoval. Dojde samozřejmě i na jeden povedený slaďák – „Last Train To Nowhere“, který zde kolekci uzavírá.
Je příjemné zjišťovat, že s ohledem na přehršel trendů, které zmítají mnoha rockovými žánry, existuje ve střední Evropě ještě takto kvalitní neněmecky znějící hardrocková skupina. Navíc nabízející skladby, které nejsou zas až tak vzdáleny od těch nejlepších, se kterými při svém zářivém úsvitě dobývala svět. Prostě PINK CREAM 69 vůbec nezklamali a předložili kompaktní album, které jim v kontextu jejich bohaté kariéry bude dělat čest. Novinka „In10sity“ (2007) je tak jedním z těch lepších alb PINK CREAM 69.
P.S.: Beztak si myslím, že své nejlepší skladby napsal Andi Deris ještě v dobách, kdy působil u této kapely, a to zejména na prvních dvou fošnách, které zde tímto doporučuji.
PINK CREAM 69 – jedna z mála hardrockových jistot na starém kontinentě. Další kvalitní album, tentokrát navíc jubilejní.
8 / 10
David Readman
- zpěv
Alfred Koffler
- kytara
Uwe Reitenauer
- kytara
Denis Ward
- baskytara
Kosta Zafiriou
- bicí
1. Children Of The Dawn
2. No Way Out
3. Crossfire
4. I´m Not Afraid
5. A New Religion
6. The Hour Of Freedom
7. Stop This Madness
8. Desert Land
9. Out Of Thid World
10. It´s Just A State Of Mind
11. Wanna Here You Rock
12. My Darkest Hour
13. Last Train To Nowhere
In10sity (2007)
Thunderdome (2004)
Endangered (2001)
Sonic Dynamite (2000)
Electrified (1998)
Live (1997)
Food For Thought (1997)
Change (1995)
Games People Play (1993)
36°/140° (Japan EP) (1991)
One Size Fits All (1991)
Pink Cream 69 (1989)
Rozdělíme-li si hudební život PINK CREAM 69 na tři etapy - tedy 1) s Derisem, 2) s Readmanem koketujeme s grunge a 3) s Readmanem se vracíme k hard rocku - dospějeme k závěru, že žádná nebyla zbytečná a každá měla své klady i zápory. Velkou výhodou kapely byl pochopitelně mistr Readman, který nejenže dal na uskřípnutého Derise rychle zapomenout, ale postupem času se z něj stala nová výkladní skříň souboru. A pěvecky rozhodně přesvědčuje i na novince. Kde se však na zápisech jako byli "Sonic Dynamite" nebo "Endangered" tísnil hit vedle hitu, "In10sity" polevuje a to bývá u podobně "neměnných" rockmetalových kapel tím nejzásadnějším. Pravda, není to tak citelný ústup z pozic jako na nemastném neslanném předchůdci "Thunderdome", ale přece jen už bylo u PINK CREAM mnohem líp. Nahrávka která neurazí, několikrát potěší příjemnou hitůvkou ("Out Of This World" za všechny), víc však ani ťuk.
Poctivý melodický metal s parádním zpěvem. Příjemné album u kterého není potřeba velice nic řešit...
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.